Punk jako inspirace

Joe Strummer z kapely The Clash, hudební génius a vegetarián

Prvního pankáče jsem viděl v pozdních 90. letech v nějakém pražském parku. Do Prahy mě tehdy vzali na výlet, z jednoho panelákového sídliště na Jižní Moravě, prarodiče. Naprosto šokovaně jsem sledoval lidi v těžkých botech, s barevnými vlasy, řetězy a v kožených budnách. Naprosto upřímně jsem se babičky zeptal, kdo to je a ona, jinak úžasný a skvělý člověk, odpověděla, že feťáci. Tak takový má asi společnost pohled na tuto hlučnou punkovou hudbu, na tyto lidi co vypadají velmi výstředně. Pobuřuje je to a nikdo normální se toho nemůže účastnit, jedině nějaký feťák. Velmi krátkozraké hodnocení, micmochodem. A jak chápu punk já? Jak ho vidím po letech?

Naše společnost si navykla na uniformitu. Někdy se tomu říká móda, co je zrovna "in", protokol nebo etiketa. Ano jistý význam to má, například když chcete podtrhnout vážnost či vznešenost určitých situací, například nějaké výroči nebo pohřeb. Ale k čemu je důležitá uniformita v našem skutečném životě? Je dobrá jen ke skrývání našeho vnitřního otroctví kterým trpí většina společnosti. Saky, kravatami, tričky a jinými kusy textilu přikryli své okovy. Vidíte ty roztrhané potetované lidi s kroužkem v nose? Proč myslíte, že nosí obojky? Nastavují většině zrcadlo. Bourají uniformitu. Bourají estetické a etické normy. Rozbíjí okovy našeho vnímání a bytí.


Trocha historie
Punk přichází v průběhu 60. a 70. letech z USA do Velké Británie. Již na počátku vedle sebe existují dva proudy. A to sice ten, který preferuje alkohol a zábavu u jednoduché rockové hudby, ten mě popravdě moc nezajímá a druhý, který je názorově vyostřený a tepe svou kritiku do společnosti. Prvními takovými byli pravděpodobně MC5 z Detroitu. Jejich zpěvák byl i ve vězení za své politické aktivity, podporoval sociální revoluci a choval velké sympatie k Black Panther Party. Ano, do vězení nešli jen Plastic People ve zlém východním bloku, ale i muzikanti a političtí aktivisti na západě. Dalším průkopničkou punku, jež mě hodně zaujala byla Patti Smith. Zajímavostí je, že v její kapele hrál hned ze začátku Ivan Král, český emigrant.



Punk přináší do té doby nevýdanou věc. Každý si může založit kapelu, každý může hrát a každý může říct, co ho pálí. Myšlenka, která se tak trochu vrací z počátku blues, ale nyní to už není nic uhlazeného. Už to nejsou žádná psychydelická sóla, žádná jemnost. Punk přínáší agresivní jedoduchost, tah na branku, dělovku pravdy přímo do xichtu. Punk nebere zajatce. Sere tě  britská královna? Tak sparoduj hymnu a zařvi, že je fašistka. Přesně toto udělali Sex Pistols někdy kolem roku 1977. Nejenomže pobouřili veřejnost, ale nespokojili se jen s videoklipem a tuto a další songy zahráli královně na její oslavě narozenin. Prostě si pronajali loď a plavili se po Temží, na jejímž břehu se oslava odehrála. Zesílili reproduktory a poslali její výsosti vzkaz, který ji náležel. Punk začal bořit společenská dogmata, stal se zbraní. Netřeba dodávat, že Sex Pistols měli vždy problémy s cenzurou a zákonem :-))).



Ve stejné době jako Sex Pistols se v Británii objevuje kapela The Clash. Narozdíl od svých souputníků experimetují se zvukem. Kromě punkové přímočarosti s enechávají inspiurovat i karibským reggae, které bylo taky názorově velmi vyhraněné nebo třeba hip hopem. Kapela měla vždy velmi striktní poselství a volala po svrhnutí tohoto systému, stavěla se proti rasismu a stala se hlasem všech mladých lidí, kteří neměli v tomto zkaženém světě pro co žít. V 80. letech se z první vlny punkových skupin stává produkt, firmy se ho ujímají, podepisují s kapelami smlouvy a začínají ho prodávat podobně jako rohlíky. Proti tomuto zaprodání se staví velká část punkové scény a scéna se začíná štěpit na hardcore, streetpunk, atd. Ale o tom zase někdy jindy.




Punk a jeho hodnoty
Punk je pro mě důležitý jako jasný postoj vůči kultuře, kterou ovládají média. V hlavním kulturním proudu nejde o nic živelného, o něco co vychází z lidí. Je to mrtvá populární kultura, která je fabrikována, vyráběna a vypouštěna do světa. Připomíná mi to trychtýř, kterým vám do hlavy nalijí nejen morální odpad. Stačí si zapnout televizi a vidíte zpívající polonahé prostitutky, teď idoly školních dívek. Opravdu úžasné poselství o tom, že je potřeba se prodávat a být "správná děvka". Naše kultura je konzumní. Je jako čokoláda. Obsah skonzumovat, obal vyhodit. Ale moc živin nemá. Je to jedna vleká iluze, která nepřináší vaší bytosit žádné živiny, žádnou životní moudrost. Je to opojení pro otroky. Punk to vše boří a vytváří prostor, kde každý může hrát jednoduchou hudbu, kde každý může psát texty, vyjádřit se podle sebe a realizovat se podle svého. Nedělám si srandu. Můžete být homosexuál, být postižený downovým sydnromem, narodit se v Číně, abstinovat od všech drog, být vegetarián, feministka , muslim, křesťan nebo být v Hare Krishna a přesto hrát v kapele a být vyslyšen lidmi. Nekecám, mrkněte na odkazy. Takže je jasné, že je punk otevřen všem lidem bez předsudků, všem mužům a ženám dává do ruky kladivo a možnost bořit zdi naší izolovanosti a předsudků.
Punk se rozhodl nezaprodat. Podstatná část kapel vyznává myšlenku DIY (Do It Yourself). Udělej si všechno sám! Sami si vydávají alba, tisknou trička, sami vše distribuují. Kámoši kapel jim dělají koncerty. Zisk je minimalizován na úroveň, aby scéna mohla růst a nikdo se na ní neobohacoval. Doteď vnímám lidi, kteří parazitují na punku a bohatnou na něm, jako zrádce této myšlenky. Punk není o profitu, proto ho cením. Kapely jezdí za cestovné a příspěvek na nástroje (ale většinou jen za benzin), lidi dělají koncerty pro lidi za rozumnou cenu (z vlastní zkušenosti vím, že je úspěch, když se náklady vrátí). Existovala i média dělané pankáči pro pankáče, takzvané ziny. Tiskoviny různé kvality a obsahu, ale hlavně nepodléhající žádným vydavatelstvím a firmám. Dnes se počet zinů zmenšuje a internet přebírá jejich úlohu, což je asi dobře. Náklady na pořízení prostoru na internetu jsou takřka minimální.
Punk konfrontuje konzervativní hodnoty a autority. Je to jedna z nejpozitivnějších věcí s jakou tento myšlenkovýproud mohl přijít, protože staré hodntoy a autority, otrokáři, nás drží v šachu a zotročují nás. Můžete spekulovat o tom, nakolik je potřeba autority v dnešní společnosti, ale kdo má oči, srdce a duší na správném místě, cítí jak je to dnes špatně. A je to tak dnes, bylo před třiceti lety, a možná i bude za dalších třicet let. Proto jsem punku vděčný, že tu je a že pořád křičí, že císař je nahý, že nemá nové šaty. Punk bourá hodnoty. Není nutné, aby se člověk choval slušně, dodržoval zásady hygieny, ladil nástroje, byl ochočený. Člověk může naprosto plně projevit svou svobodu, aniž by to bylo zvláštní.

Punk u nás tedy a teď
Cením si na českém punku jeho minulost a podvratnou roli před rokem 1989. V době, kdy vetšina lidí byla poslušná ve svých a bála se nahlas projevit ve strachu o své živobytí, pankáči chodili s čírama na hlavě, hráli velmi tvrdou provokativní hudbu a snili o svobodě bez bolševika. Režim jim to tvrdě oplácel, zavíral je, vyslýchal je, sledoval. Pankáči proro museli doslova chodit kanály. Na internetu je o tom zdrojl povíce.
V dnešní době mám spíš pocit, že se podvratný živel v punku vytrácí, do popředí přichází spíše alkohol a zábava. Přesto opravdový punk, systém hodnot svobodných vyvrhelů zůstává živý v mnoha kapelách a v mnoha jedincích. Punk se tak stává spíše stavem mysli, než hlučnou hudbou. A to je dobře. Jako myšlenka a soustava hodnot je daleko cenější.
Tak díky Vám všem, kteří ještě v tuto myšlenku stále věříte.