Díky okolnostem v mém životě jsem nějaký čas pracoval jako asistent na základní škole. Člověk, když pozoruje děti každý den pochopí, kolik toho ztratil. Musel jsem se ptát sám sebe, kolik lehkosti a čistého pohledu na svět jsem zanechal někde v minulosti. Děti mohou být našimi velkými učiteli, když jim to dovolíte. Jedné takové cenné lekce se mi dostalo nedávno. Jeden chlapec se rozčiloval, že mu spolužáci říkají různými přezdívkami. Snažil jsme se mu vysvětlit, aby si to nebral osobně, i když je to těžké, a tomu druhému, který ho popichoval, zase aby nedělal druhým nepříjemnosti. Celý rozhovor pozorovala dívka, Klára, jíž bylo mezi osmi a devíti a celou situaci komentovala slovy. „Mě Tomáš (její spolužák – pozn.) zase říká klarinet a mě se to líbí.“ Udiveně jsem se na podíval a říkám ji: „Klarinet je krásný nástroj.“ A ona jen pokývala hlavou. Díky svému úžasnému pozitivnímu postoji a lásce k hudbě tuto původně posměšnou přezdívku povýšila na ctnost.
Připomnělo mi to jeden příběh ze života Buddhy:Jednou přišel k Buddhovi velice rozzlobený muž. Hned spustil: „Moji synové a dcery se stali tvými žáky, dělají nesmyslné meditace a zbytečnostmi ztrácejí čas. To tvoje osvícení, co to je? K čemu je to dobré? Nech moje děti na pokoji!“ Nadával a urážel Buddhu. Dokonce ho proklel. Buddha mlčky seděl, oči zavřené. Muž se rozčílil ještě víc a Buddhu uhodil holí. Buddhovi žáci, kteří byli situaci přítomni, nevycházeli z údivu. Jeden z žáků, Ananda, přišel k Buddhovi a pohoršeně se zeptal: „Učiteli, proč jste tomu muži neřekl ani slovo? Mohl jste jej zastavit a nenechat se urážet a bít?“ Buddha odpověděl : „Anande, když ti někdo přinese dárek a ty jej nepřijmeš, čí ten dárek bude?“ Ananda se zamyslel : „Pokud ho nepřijmu, zůstane dárci.“ „ Vidíš,“ řekl Buddha „ ten člověk mi přinesl dárek a já ho nepřijal. Komu ten dárek zůstal?“
Také Don Miguel Ruiz, který psal o moudrosti Toltéků, v knize Čtyři dohody, píše o druhé dohodě (s podtitulem Neberte si nic osobně) toto:
Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si
to osobně. Když použijeme předchozí příklad, potkám-li vás na ulici a řeknu:
,Hej, ty seš ale blbej,“ aniž bych vás znal, není to o vás, je to o mně.
Jestliže si to vezmete osobně, pak snadno uvěříte, že jste blbec. Možná si pro
sebe pomyslíte: „Jak to ví? Je snad jasnovidec, nebo to může vidět každej,
jakej jsem blbec?“ Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoliv, co se
řekne. Jakmile souhlasíme, rostupuje nás jed, a jsme v pasti snu pekla. To, co
nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost neboli braní
věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno
se tyká „nás“. V průběhu naší výchovy - našeho ochočování -se učíme brát
všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my! Ale
nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni
lidé žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném
světě, než je ten, v němž žijeme my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na
základě předpokladu, že ostatní vědí, co je v našem světě, a pokoušíme se
vnutit jejich světu náš svět. I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když
nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají, co dělají
a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich
názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování.Don Miguel Ruiz správně píše o průběhu ochočování. Mnoho dětí jsme ještě nestihli ochočit. Nejsou oslabeni tolika malichernostmi jako my. Učme se od nich, jak být silnější. Vneste si do života trochu dětského pozitivního smýšlení. Přestaňme lpět na názoru druhých. Mějme rádi sami sebe. Jen tak se nám může líbit, že nám někdo říká klarinet. Budeme šťastnější a silnější.
 |
| Nenechala se ochočit a triko GBH neodložila ani kvůli rodinému fotu. :-) |
Žádné komentáře:
Okomentovat